Školní kemp
Expozice času Šternberk 2020Školní výlet 3. třídy – Hanácký skanzen Příkazy
Dne 6. 6. 2013 se třetí třída vydala na svůj školní výlet. Ráno k našemu příjemnému překvapení nepršelo. Vstávali jsme relativně brzy, abychom se již v 6,45 hod. mohli všichni vydat na nádraží. Jako dopravní prostředek jsme tentokrát zvolili vlak. V průběhu roku jsme si v rámci projektu mimo jiné povídali i o tom, že vlak znečišťuje naše přírodní prostředí méně než autobus, a tak jsme zvolili ekologičtější způsob dopravy. Po zakoupení jízdenky jsme již netrpělivě čekali, až se ve stanici objeví náš vlak. Zdárně jsme nastoupili, píšťalka paní průvodčí zahvízdala přesně dle jízdního řádu a my se rozjeli. Všichni jsme se moc těšili a byli jsme zvědaví, jak to vlastně ve skanzenu vypadá a co si pro nás vše připravili. Za nedlouho jsme dorazili na hlavní nádraží v Olomouci, kdy jsme museli přestupovat. Paní průvodčí byla velice laskavá a sdělila nám již dopředu, z kterého nástupiště bude náš spoj odjíždět, takže se v poklidu přemístili na nástupiště 5. Vagón byl až na nás prázdný, děti vytáhly první svačinky, aby se posilnili. A konečně se před námi objevila cedule Příkazy. Svižným tempem (abychom nezmeškali začátek objednaného programu v 8,30 hod.) jsme se vydali po směru šipek. Cesta nám trvala asi 15-20 minut a některé děti se začali ozývat, že už by si nejraději někde odpočinuly.
Hurá, byli jsme na místě. Milá starší paní nás srdečně uvítala již u vrat a stručně nám sdělila, co nás v následujících hodinách čeká. Začali jsme dílničkami. Děti se rozdělily do dvou skupinek. Jedna začala s čištěním a vyčesáváním ovčí vlny, kterou se poté učila plstit. Druhá skupinka tvořila z vlny jednoduché, ale moc hezké panenky. Po výměně činností, se všichni usadili na lavičkách a mohli začít vyrábět povlaky na polštářky tzv. modrotiskem. Děti měli k dispozici tiskátka s nejrůznějšími vzory a velkou škálu barev na textil. Nakonec se výtvory opatrně zavěsily na šňůru, aby nám před odjezdem domů uschly.
Čas letěl a byla tu druhá svačinka. Měli jsme také možnost si obejít stánky se suvenýry – vše ručně vyráběné. Děti vytáhly své uspořené penízky a rozhodovali se, zda mamince koupit náušnice či náramek, sobě látkového medvídka či vyřezávanou ovečku, a nebo zkusit štěstí se sáčkem překvapení. Koho omrzelo nakupování, šel se seznamovat s ovečkami, králíčky, kohoutem nebo koníkem.
Dalším bodem programu byla prohlídka stavení. Začali jsme v kuchyni. Na stole a v kredenci jsme našli velmi zajímavé věci, které tehdejší hospodyně běžně používali – lis na tvaroh, cedníky, nejrůznější formy. Děti si vyzkoušely, jak se kdysi tlouklo máslo. V dalším pokoji byli např. houpací koníci či truhla na oblečení. V prádelně jsme si prohlédli obrovské kotle, necky a valchy, prkno na žehlení, potěžkali železné žehličky a zkusili si zatočit mandlem. Další místnost byla neméně zajímavá. Mohli jsme si tu zahrát na ševce a opravit boty. K vidění bylo opravdu spousta věcí a nejlepší bylo, že na všechno jsme si mohli šáhnout a vyzkoušet. (Ne jako na prohlídce hradu či zámku.)
Další zastávkou byly dvě stodoly. U první nám paní průvodkyně zapůjčila 5 cepů a tak jsme se postupně všichni učili, jak mlátit obilí. Musíme se pochválit, nic ani nikoho jiného jsme omylem nezasáhli a docela nám to šlo i do rytmu. Ve stodole jsme vyzkoušeli
nejrůznější přístroje, sedět na povoze, ale největší úspěch měla asi pumpa, kterou hasiči používali na čerpání vody. Tady jsme vyzkoušeli naši sílu.
Po prohlídce jsme se mohli věnovat dalším kreativním činnostem. Pan kovář nás s jeho pomocí nechat vykovat klínek. Na dalším stanovišti jsme se učili tkát a vyrobili si krásné podsedáky. Jiná paní nás učila kroutit proutí a udělat si věneček.
Zpáteční cesta už byla poněkud hlučnější (což se paní učitelce ani paní vychovatelce moc nelíbilo). Sdělovali jsme si své zážitky a postřehy a těšili se, jak budeme doma rozdávat dárečky. Přestupování v Olomouci se neobešlo bez dobíhání, ale naštěstí nám vlak neujel. Vyjížděl přesně podle jízdního řádu, a tak jsme dorazili zpět do školy před druhou hodinou odpolední. Unavení, ale plní zážitků a s úsměvem na rtech jsme naše putování zakončili pokřikem „dnešnímu výletu nazdar!“
Mgr. Lucie Molyneux-Dickinson